Jak jsem si (ne)zalétal na podzimní Rané 2010.


Pátek : super polétání na  akorátní jihovýchod, start nahoře u pytle, sestup s vysílačkou v ruce a letadlem na obloze na loučku vedle Skleníku nikoliv po cestě přes sedlo, ale vlevo po hřebeni a dolu okolo lomu (nebyl tam žádný letecký provoz ale po zkušenosti tuto trasu nelze doporučit ani bez RC) a přistání dole u většinové skupiny modelářů.

Sobota: ráno opět dobrej jihovýchod, tak zase na kopec, chvíli kochání se provozem na kopci, pak si tam nechám hodit Fougu, pár minut pěkného lítání, pak se musím vyhnout padáčkáři, který se blíží proti, otáčím 180, proti letí stroj Petra Mikoláška, ale asi o pět metrů níž -  to nadletím, v tom byl ale Petrův model nadnesen náhlým stoupáčkem, prudce točím doprava, ale pozdě - levá křídla se střetla

po boji

Tady je vidět rozdíl v pevnosti poctivé dřevěné konstrukce oproti modernějšímu stavebnímu postupu s použitím CNC řezaném poystyrenovým jádrem s ošizenou náběžkou a potahem dýhou a laminátem. Petr to za chvíli opravil, mě to čeká přes zimu

Spodní potah zaslabený otvorem pro servo nevydržel a ruplo to i za nosníkem, který to drží pohromadě, kdybych  býval obkroužil servo uhlíkovým rovingem jak jsem plánoval, mohlo být při opravě o polovinu práce míň.


 

Dole na ploše se Saša (modelář – plachtař) přeškoloval na LG-125 Šohaje, trochu jsem mu pomáhal, protože já jsem tohoto krásného historika osedlal před měsícem a jeho pohodová pilotáž mě nadchla, tak jsem ho od něj na jeden skok půjčil. Nechal jsem se vytáhnout nad kopec do sedmi stovek, termika nebyla, tak jsem sklesával a čekal kdy zabere svah. Dole svahovaly dva Nimbusy, mezi ně se mi nechtělo, jsou nesrovnatelně rychlejší a kopec není nijak rozlehlej, navíc mi nešlo rádio abych se  s nima domluvil, tak jsem to vzal doprava a tam pomalu sklesával a ve dvou stovkách to vzal na přistání.

Éro jsem vrátil Sašovi, aby si dolétal přistání do omezeného prostoru a vyrazil jsem na kopec, kde mezitím již svahovaly čtyři skutečné větroně.

Nahoře stálo spousta lidí a sledovali, jak větroně v minimální výšce s tichým svistem prolétávají  nad vrcholem. Foťáky cvakaly, kamery vrčely a padáčkáři i modeláři jen koukali a nechali plachtařům celej kopec.

Ke skupině se na chvíli ještě přidal jeden Orlík, ale byl o poznání pomalejší a celý ten kolotoč trochu zbrzdil.

Takhle zblízka letící větroň na rychlost nepotká člověk v přírodě často.

Až po západu slunce, když větroně přistály, jsem si mohl hodit na svah Foxe a aspoň si rychle slítnout na letiště.

V neděli dopoledne bylo bezvětří, modrá obloha, tak  jsme si postavili náš 13ti metrový UL modýlek, a jeden podruhém se nechali vyvlekat nahoru.

 

Úplně jiný svět, jen 800m nad zení – člověk si připadá jako Gagarin na oběžné dráze – směrem na jih se leskne stříbrná inverzní hladina

a na sever je vidět trochu do krajiny, v dálce v čistém vzduchu vyčníval nad hladinu Klínovec.

Když jsem doklesal v úplně klidném ovzduší asi do pětiset metrů, začala se projevovat termická činnost, ale stoupáky byly malé a nešly ustředit. Ve 250ti metrech při letu po okruhu nad tmavým zoraným polem se objevily ještě silnější termické poryvy ale v této výšce je lepší nic nepokoušet a radši  mířit na přistání. Saša, který letěl po mě, kdy se zem více prohřála, vydržel bojovat nahoře v bezobačné termice s dostupy ani ne do pětiset metrů skoro hodinu.

Navečer, když jsme uklidili Banjo do vozejku jsem ještě vzal Foxe a vyrazil na kopec. Nic moc, skoro to nefoukalo, nebejt elektriky, tak jsem ani nedoletěl na letiště.

Ale ten západ slunce stál za to.

Tak zase povedená akcička – příští rok znovu.

Petrs

 

 

WebZdarma.cz