KURZ PARAGLIDINGU... To pude..

         Jednou jsem do Iona namontoval mobilní telefon Nokia N7O a létal s ním v režimu videokamery. Při prohlížení videa v pc jsem si řekl že by nebylo špatné místo koukání ze země na model zkusit koukat ze vzduchu na zem. Nejjednoduší a nejlevnější cestou se mi jevil paragliding. Většina paraglidingových škol nabízí základní pětidenní kurz, na který je možný po absolvování navázat výkendovým dolétáním a získat pilotní průkaz padákového kluzáku A. Týdenní kurz stojí cca 6000kč,- dolétání potom cca 3000kč,-.

        Při výběru lokality jsem zavrhl Ranou, protože okolo moc není kam vyrazit a navíc to tam už znám. Dále se létá v Krkonoších, na Vysočině nic, v Jeseníkách paraškola také skoro žádná. Nakonec jsem si vybral MAC paraškolu v Beskydech a již teď mohu říct, že chybu jsem rozhodně neudělal.  Výuka probíhá pod vedením zkušeného leteckého instruktora Zdeňka Trčky. Kurz trvá 7dní a je zakončem získáním pilotního průkazu, takže vše je dohromady. Cena též příjemná a to 7200kč,- Konkrétně kurz probíhá v Kunčicích pod Ondřejníkem v nádherné přírodě Beskyd. Prostě relax a pohoda.

1. den- sobota

Cesta z Prahy do Beskyd trvá asi 4 hodiny, my to brali oklikou, ale lehce po deváté dorážime na místo. Sraz je u sámošky, postupně se sjíždí pár aut, většinou Pražáci. V deset přijíždí Zdeněk Trčka a jedem se ubytovat na hotel Dřevař. Hotel je útulná socialisticky betonová chata. Ale jsme tu jenom paraglidisti, bydlení stojí 110,- na noc, všude je čisto a navíc mám z okna nádherný výhled.

Na kurz dorazila rozličná skvadra, od taťků s rodinkama po mladý pár z Prahy. Ostravak Marcel je dobrej hláškař, takže nuda určitě nebude. Hned v 11:00 je sraz před hotelem a začíná kurz. Okukujeme padák, a jsou nám představeny jeho součásti jako sedačka záložák atd...Hned na začátku mě udivuje že výuka probíhá v pohodě, ale hodně důsledně.

 Pak se naházíme padáky do auta a jedeme na louku trénovat zvedání padáku.

V neskutečném vedru dorážíme na mírně svažitou louku, navlíkáme se do sedaček, blembáky na kebuli, fasujeme vysílačky a zkoušíme zvedat padák nad sebe a mírně s ním klusat z kopce. Když se nám to náhodou povede tak se padák veme přes rameno, vyleze se na kopec a znova. Mám pocit že vedrem chcípnu. Zatáhnout za A šňůry, pak padák přibrzdit, srovnat, bum, padák se bezvládně roluje na zem. Znova a znova.

Občas se klátíme, válíme po zemi a vypadáme komicky. Instruktor nám radí do vysílačky a má nás všechny krásně pod dohledem. Ze začátku se nám nikomu moc nedaří, ale pomalu se lepšíme a zdárně sbíháme svah s padákem nad hlavou. Naštěstí se točí vítr tak to balíme a navečer jedem blbnout jinam.

Dorážíme na strmější loučku kde pořád trénujeme zvednutí padáku, po chvíli se nám všem daří a tak přidáváme krátký let ze svahu. Svážek slétáme v malé výšce, letí vždy jen jeden člověk a do vysílačky dostává příkazy k řízení, takže  pohoda. Je první den večer a my již všichni létáme. Je to odměna za celodenní trénink. Večer se vracíme domů, odření od šnůr, spálení, zpocení, špinaví,  úplně fyzicky zničení, ale spokojení. Večer zasyčí pár piv a jde se na kutě. Takhle ztahaný už jsem nebyl ani nepamatuju.

den 2-3. neděle, pondělí

Výuka pokračuje stejným tempem, oba dny vyrážíme brzy ráno. Po zastávce v místní sámošce jedeme vždy někam na mírný svážek s loučkou dole. Zde pod dohledem istruktorů pilně trénujeme. Těla už si na tu dřinu zvykla, s padáky už se tolik nepereme a pomalu se lepšíme. Za zmínku stojí Marcelova tlama, kterého předběhl padák, chudák zakopl a pekelně si natloukl. Integrální přilba se někdy hodí. Naštěstí se nic nestalo, jen se trochu bouchl a lekl. Pokud se z tréningu vracíme dřív, scházíme se v učebně na přednáškách a probíráme aerodynamiku, předpisy, meteorologii atd....

den 4. úterý

Přes den máme přednášky. Večer přendaváme sedačky z loučkových na vysoko kopcové, ukazujeme si na trenažéru jak se letí na rychlosti se speedem a trošku nás mrazí v zádech. Předpověď na další den totiž slibuje ideální podmínky na létání a my se chystáme na kopec Ondřejník na náš první výškový let.

den 3. středa

Ráno nás budí na pokojích řev, jde se létat! Na Ondřejník nejde dojet běžně autem, a tak využíváme vozidla Vw transporter, který má za oknem vyjímku od Lesů ČR. Přednost mají padáky, piloti se do auta všichni nevejdou. Na sedačky pod padáky jsme se vešli asi čtyři. Nahoru to je zběsilá jízda, celou cestu jedeme do hrozného krpálu po kamenité cestě. Na plný kotel na jedničku, tlumiče jdou každou chvíli na dorazy. Cestou posloucháme nějakou lehce depresivní kapelku, řidič je mírně přikouřený místní paraglidista a na mě pomalu padá strach a deprese. Měl jsem jít raději pěšky. No nechápu jak, vydrápali jsme se nahoru, vykládáme padáky a stojíme na startovišti. Ostatní co šli pěšky jsou již na místě. Startoviště je asi 30m široký průsek v lese s rozhledem do širokého kraje. Dole je zakončen sítí a mladými stromy. Tipuju se na adepta pádu do smrčků. Všichni na to koukáme vyjeveně a se strachem v očích. Ze strnulosti nás vyvede pobídka jde se na start, jeden za druhým, podmínky jsou prý ideální.

Nevim jak se to stalo, stojim v sedačce na startu a za sebou mám rozbalený padák, v ruce držím šnůry. Klepou se mi nohy, Jirka mi vše pečlivě kontroluje. Následuje zkouška vysílaček a dostávám pokyn ke startu. Panebože jde se na to.

I když je ve mně malá dušička, rozbíhám se, zvedám padák nad hlavu, přibržďuju, kontrolní pohled na padák, srovnávám směr a běžim.

Najednou jsem ve vzduchu, smrčky se rychle blíží,ale přelétl jsem je a jsem ve vzduchu.

Je to maso, hned po startu se chytám svahového proudění a během okamžiku jsem asi dvě stě metrů nad místem startu. Z vysílačky poslouchám pokyny k řízení. Jsem úplně vyděšenej, ztuhlej, rozklepanej. Nevim jak se uvelebuju v sedačce a snažím se řídit. Je to hrozná vějška, bojim se kamkoli podívat, strachy mi jektaj zuby. Mám pocit že hrozně fičí, s padákem pořád mele vítr. Hned si říkám že tohle není sport pro mě a vůbec netušim jak se dostanu na zem.

Do rádia dostávám pokyn abych otevřel oči a jestli se mi to líbí ať zaklepu nohama. Tak klepu, ale jsem rád že žiju. Jirka mě naviguje směrem od svahu, z dosahu svahového proudění. Pořád mám pocit že jsem pokusný králík který startoval jako první. Letím jenom v tričku a je mi pěkná zima, přeci jen letím asi 30km'h a jsem dost vysoko. Jak se vzdaluji od svahu začínám naštěstí pomalu klesat. Výšku vytrácím pomalýma esíčkama podél svahu. Pořád jsem strachy bez sebe, bojím se zatáhnout pořádně za řízení. I když se snažím uvolnit, tak mi strach svazuje ruce a za chvíli jsem zase úplně ztuhlý. Srdce mám až v krku. Teprve když jsem trošičku vyklesal a vidím vršky smrků tak se uklidňuji a řídí se mi o trochu lépe. Ve vysílačce si mě přebral Zdeněk, který stojí na ploše přistání a naviguje mě směrem k sobě. Slyšet uklidňující rady k pilotáži je v tom strachu hrozně příjemné.

Když jsem vyklesal z té výšky, hned jsem klidnější. Nechávám se navigovat na přistání, minul jsem hnůj a celkem měkce se trefuji na loučku. Po přistání ležim v trávě, křičim nadšenim a vůbec je to úžasný pocit....jsem uplně opojenej. Po chvíli přistávají ostatní, nadšeně si sdělujeme dojmy. Lítání je prostě super.

A mažeme znovu na kopec, tentokrát jdu pěšky. Po výstupu na Ondřejník to začíná brutálně nosit. Nebe je najednou plné padáků zkušenějších. My si dáváme až do večera pauzu, pro nás to jsou moc divoké podmínky. I profíkům v té termice občas klapne padák a tak jsem rádi že jsme na zemi. Zdeněk vozí turisty na tandemu. Jako zájemce má borce s pěknou pipinkou. S borcem to odlétal v pohodě. S pipinkou nějak rozjel akrobacii a na zem ji vrátil poblinkanou :-). Ten den jsme dali ještě jeden let večer, když se podmínky zklidnily.

den další

Ráno mažeme na kopec, podmínky ok, tak postupně startujeme do vzduchu. Většinou starty v pohodě, akorát sem tam  někomu klapne padák do lesa. Ale neva, nešťastníka vždy pozbíráme a hned jde na další pokus. Můj let probíhá úplně stejně jako předchozí den, jsem strachy ko, akorát už se nebojím zatáhnout za šnůry a zatočit. Odstředivá síla v zatáčce je teda docela silná. Pomalu se blížím na přistání. Letím středem louky, chci přistát před cestou vedle křoví. najednou mi to fouklo, nabral jsem další tři metry výšky. Šup a mizím v trnkovém křovisku jak němec do krytu. Řvu na ostatní že jsem v poho, akorát jsem se lekl. Všichni se samozřejme sbíhají, fotí a vůbec z toho maj hroznou srandu. Prý lehni si do toho křoví ještě jednou. Nic se mi nestalo ale padák jsem z křoví vyndaval asi dvě hodiny.

pokračování příště :-)

zpět